Mrazivá svatoklimentská noc Aneb Po stopách Metodějova hrobu

Stezka pod mým šlapacím ořem se line zvlněným terénem mezi táhnoucími se pásy nekonečných vinohradů. Malebná krajina Moravského Slovácka se pyšní dalekými výhledy do všech světových stran. Od nedalekých jižních hřebenů Bílých Karpat přináší vítr na svých hedvábných nitkách severní kaskádě buchlovských hor své pozdravy. Chladivý podzim si již pomalu podává ruku s paní zimou, ale příjemné teploty nad bodem mrazu se všemocně brání ponuré šedi. Zvláště exhibicionistickým brslenům podzim sluší. Svůj sytě zářící vínově rudý plášť necudně rozevírají a odhalují tak světu na odiv svá nahá, křehká, oranžovo svítící tělíčka semen. Dřevěné šibeničky zaraženy do země a ledabyle naskládány v polích tvoří přistávací hrazdy pro ostražité dravce. Doširoka se táhnoucí pole jsou prošpikovaná dírami po hraboších jako ementál. Podvečerní slunce se jen občas mihne mezi mraky a ozáří mohutné zdi hradních paláců majestátného hradu Buchlova. Nad jeho siluetou plynou bílé obláčky a zapadající slunce na nich provádí barevné pokusy. Z růžové přecházejí do fialové, zcela zbělají, a chvíli na to už zase připomínají černé pláště magických černokněžníků. Nesou se vznešeně nad celým prostorem táhnoucího se hřebene hlubokých Chřibů, jimž královská pevnost vévodí. Ihned si vzpomenu na svého kamaráda kastelána a přemýšlím, co asi právě teď dělá? Sezona mu skončila a tak se nemusí obávat útoku turistů. Myslím, že ho ten podvečerní nečas zahnal k teplu starých kachlových kamen a sleduje teď televizi, či brouzdá po internetu.

Večer nad svíčkou Podhorská osada působí, ospalým, až unuděným dojmem. Její pojmenování prý připomíná pradávné časy, v kterých kníže Rostislav povolal na Moravu byzantské kněze Cyrila a Metoděje. Když mise procházela vsí, sbíhali se lidé, aby přijali víru od osvícených manů. Dle nich tak prý dostala osada název Osvětimany. Mělo se tak stát tady u té hasičské zbrojnice, kde prý v dávných dobách stávali mohutné lípy. Aleje dnešních mladých stromů podél cest a chodníků ztratily své olistění. Brzká tma se vsakuje do křivolakých uliček choulících se a cudnou nahotou. Z okolitých domů do mého zkřehlého těla vstupuje jakési neviditelné teplo. Představuji si lidi, navrátivší se z práce, choulící ve vyhřátých příbytcích. Šrafované postavy osamělých chodců ruší skomírající osvětimanský podvečer. A když kostel svatého Havla na kopci nad náměstíčkem odbije další pozdní hodinu, sychravé listopadové šero osadu zcela ovládne. Pod světelnými kužely líně se rozsvěcujících pouličních lamp a štěkotu hlídacích psů v chatové kolonii, se nořím do hor. Síla tmy je tady mnohem agresivnější. Prosakuje do nejzazších zákoutí tajemného lesa a činí ho tak strašidelným. Všelijaké zvuky na mě dorážejí ze všech stran. Začínám se děsit ve větru pohybujících se lesních mohykánů. Jejich tupá skřípění se podobají valícímu se kovovému monstru. Hladina Osvětimanského rybníka působí dojmem rosolovitého, časem se rozkládajícího těla leklé ryby. „To se ti fakt chce?“ honí se mi podvědomím poslední pohled udivené manželky. Těžko se mi vysvětluje, jak silně mě to sem táhne. Že zkrátka musím ještě letos naposledy do svých hor. Že je miluji jako málokteré jiné. Přitahují mě silou magickou. Nacházím v nich svobodu, laskavé vzpomínky na bezstarostné dětství, časy dobrodružných prázdnin. Šero si ředím svitem baterky. Úlekem se mi zastavil dech, když se mi před očima zjevil jakýsi bílý, prostorem se pohybující. Na zrezlé závoře visí a ve větru se třepotá cedulka s nápisem: „Pozor nevstupovat! Hon!“ Datum je naštěstí už pár dní starý a tak bych se neměl lovců obávat. Ale alespoň mě nebude při nočním postupu děsit divá zvěř, která je jistě ještě dosud z jejich smrtonosných hlavní notně vyplašená. Hluboký sráz padá až dolů do koryta bezejmenného potoka. Na protější strání se zaleskly svými těly útlých baletek sněhobílé břízky. Na konečcích se jim třepotají zlatavé lístky. Důsledný vítr je dosud ještě nestihl očesat. Ten bělostný tábor, kde se tak daří kozákům březovým, to zákoutí ruské symboliky, ten sněhobílý háj září v jinak šedivém a do nekonečna se táhnoucím oceánu je jako svítící ostrov. Odraz zapadajícího slunce prozrazuje, že jsem již dorazil k hřebenu. Hledám odbočku, již nesmím minout. Pátrám očima v křovinách a zaleknu se vyvráceného zetlelého pařezu. Je zevnitř natolik prohnilý, že vypadá jako skelet žraločí čelisti. Konečně! Jsem na místě! Ten pohled je ohromující. Návrší starodávného hradiska je od západu vytapetováno oslnivě oranžovou kulisou dohasínajícího dne. Chřibské tajemno se oněmělému poutníkovi promítlo v celé své neopakovatelné nádheře. Mezi stromy se promítá ostrá silueta drobné kapličky s křížem. Dech se mi tají, přišel jsem právě včas. Poté opona nahromaděného šera padá na celý kraj. Uchvacující a dech beroucí představení trvalo jen několik vteřin. Divadlo potemnělo, jediný divák osiřel uprostřed opuštěného hlediště posvátné hory s tajemnou kaplí uprostřed. Není ve zdejších končinách, na celé Moravě a snad ani po celé zemi posvátnějšího místa. Slovanské hradisko má být místem, kde bratři ze Soluně mezi zdmi opevněného kláštera pracovali na překladech svatého písma do staroslovenštiny. Bájný středobod Velké Moravy. Právě odsud prý mudrci vycházeli i se svými žáky do krajiny a šířili křesťanství. Postupuji ostražitě a zároveň s pokorou. Chvíli postávám a naslouchám. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu v tento sychravý čas a v tuto pozdní hodinu byl ještě někdo jiný. Pro jistotu ještě hodím klacek, jestli se z nitra dřevěného kostelíka neozve nějaký zvuk. Pak už beru za kliku odemčených dveří. Lesní kaple přijala pokorného poutníka pod svou ochranu. Zapálím svíčku. Nepatrný, blízkostí mého dechu zmítající se plamínek, ozáří nevelkou místnost. Sledují mě pohledy světců z obrazů v dřevěných rámech. Na stole leží volně přístupná velká kniha se zlatě vyraženými písmeny BIBLE. Jakožto správný křesťan, jenž se chystá přenocovat v přístřešku Božím, poklekám před drobným oltáříkem. Hlavní obraz dvou věrozvěstů střeží po bocích ruce spínající andělé. Modlitbičku přerušuje zvenčí skučící vítr. Srdnatě se opírá do tabulek jednoduchých oken. Jasně slyším ťukání, až z toho mráz přechází po zádech. Dveře zabarikáduji židlemi a pro jistotu zapřu smetákem. Mezitím co tělo vyhřívá studený spacák, vytahuji z brašny knihu. badatelů dvojice Jilík – Žižlavský. Právě tito dva pánové znají zdejší Chřiby v celé své kráse i tajemnosti. Mám to potěšení, znát je osobně. Z badatelských textů se dozvídám, že tajemné hradisko, osídlené již v dobách odlévání slitiny mědi a cínu, nebylo dosud zcela detailně prozkoumáno. Pouhé nitky seriózních informací opírající se o archeologické nálezy, jsou hustě propleteny lidovými pověstmi. Občas se přetrhnou, na jiném místě se znovu díky strohým písemným zmínkám znova spojí. Plamínek svíčky rozostřuje písmo, oči se klíží. S myšlenkami o příchodu věrozvěstů, nálezu byzantské mince, vypálení svatého místa husity, osamělých poustevnících, stavbě svatyně řádem augustiánů, či za totality utajených poutích, usínám.

Metodějův hrob Do nového dne mě vítá kouzelné jitro zaklíněné mezi buková návrší. Mlha s rozbřeskem opadá a ze země vystupují jako přízrak valy hradiska. Kolem kamenného půdorysu středověkého kostelíka jsou na stromech přibyty obrázky světců. Plechový, pozlacený dvouramenný kříž zachytil paprsky slunce a celý se rozzářil. Jakoby se pohanská noc budila do nové epochy. Nostalgicky mlžný háv násobený lesním chladem střídá prosluněný slovanský den. Mezi stromy se mihla postava běžce. Pozdravíme se a prohodíme pár slov. Snímek, o který jsem toho asi třicetiletého šlachovitého sportovce požádal, je však rozmazaný, Nestačil se ani pořádně vydýchat, zmáčknul spoušť a jeho reflexní vesta už znovu kmitá a mizí mezi spořádaně vyrovnanými sloupy monumentálních buků. Batožinu upevňuji na nosič kola. To jakoby odpočinuté a plné síly, rozbíhá se lesní stezkou k posvátné studánce. Je pojmenována po jednom z učencových žáků a pozdějšímu biskupu Gorazdovi. Sestupuji opatrně do místa, pod nímž se prudce propadá rokle s vymletým korytem. Tvář omývám ledovou vodou. Nechce se věřit, že tu průrvu mohl mít na svědomí ten malý pramínek, vytékající z hory. Dřevěný kříž zdobí svatý obrázek s mizícím portrétem papeže Jana Pavla. Na protilehlém břehu hlídá spletitá kaskáda ostružin do dřeva tesanou sochu světce v dlouhém plášti. Když se k ní chci přiblížit, abych si ji prohlédl zblízka, končím v hadím klubku ozubených šlahounů, které mi nepovolí další postup. Skaliska po kopcích a hřebenech mají různé velikosti a tvary. Jedním z nejpoetičtějších patří kamenný masiv Kazatelna. Vybíhá ze země do prostoru, a ukončen je špičkou, na které je usazený kovový kříž. Vedou k němu vytesané schůdky. Říká se, že odsud kázali svatí muži k lidem. Údolí se táhne pásy barevnými pásy lesů, z nichž jako přízrak vystupuje torzo středověké věže hradu Cimburku. Posvátné hory mají i svá strašidla a pokušitele. Kamenný kvádr a cvičná horolezecká skála přezdívaná Kozel je dle pověsti ďábel, kterého poustevník od hory svatého Klimenta božím slovem a svěcenou vodou proměnil v čerta. Výhledy z Ocásku, nejvyšší části jižních Chřibů jsou z části bráněny hradbou statných buků. Kdysi tu stávala rozhledna. Otesaná krychle hraničního kamene trčí ze země jako hříbek. V hluboké proláklině odolávají chladu a větru hráškově zelené vějíře společenství kapradin. Severní hřbet od vrcholu je zasypán vysokou vrstvou spadaného listí. Ty žebrovité drobné lístky ve tvaru rybářských bárek zakryly i stezku. Sestupuji s kolem spíše po paměti, opírajíce se očima o poskrovnu namalovaná zrcátka turistických značek. Země je plná vyhloubených kráterů. Tak hluboké díry nemůžou být jen dolíky po vyrvaných kořenech. Jsem si jist, že je to i práce amatérských badatelů, hledačů pokladů i vykradačů hrobů. Zbyly po nich jen kruhovité jámy s otevřeným tajemstvím. Těžko se dozvím, kdo v nich kopal, co v nich našel, anebo naopak, kolik zbytečného úsilí, na jehož konci bylo jen prázdno a zklamání, vydal. Lidové pověsti lákají na hrobové dary pohanských bohů, zlaté a bohatě zdobené šperky zručných Slovanů, i zakopané lupy místních zbojníků. Ale nehledají se tu jen poklady. Velký otazník po staletí visí nad místem posledního odpočinku svatého Metoděje. Mnoha badatelům nedávala tato myšlenka spát. Kopalo se na různých místech, ale vždy bezúspěšně. A pak jako blesk z čistého nebe přišla zpráva: „Metodějův hrob nalezen!“ O Chřibech se začalo najednou mluvit ve všech pádech. Mířím k místu oné události. Cestu lemují odkvetlé, baculaté střapce bílých semen zlatobýlu. Připomínají baculaté kudrnaté ovečky. Asi překvapím i bicykl, když mu náhle řídítka strhnu prudce doprava a úplně nenápadným chodníkem stoupám stranou všech cest. Podél mladého porostu nového lesa se prodírám vysokými travinami. Už jen kousek je to k zalesněnému návrší vůkol obsypaného ledabyle roztroušenými kameny. Kamenná mohyla, v ní usazený dřevěný kříž. „Vítej, poutníče, u domnělého hrobu svatého Metoděje! Však zklamán budeš, když zjistíš jaká pravda je v rozkopaných rozvalinách hory ukryta!“ O všechen ten humbuk se zasloužila fanaticky pobožná žena Klementina Maštalířová z nedaleké Stupavy. Ovlivněna cyrilometodějskými událostmi, začala mít vidění, že do jejího snu vstupuje svatý Metoděj a žádá ji, aby vyzvedla jeho tělo. Tuto skutečnost si nenechala pro sebe a tak na její popud začali dobrovolníci kopat na místech, které jim ukázala. Vždy však marně. Zlom v hledání ostatků světce nastal v červnu roku 1932. Na kopci zvaném Hroby narazili na kamennou desku s vyobrazením biskupských symbolů a vyrytým písmem zmiňujícím Metodějovo jméno. Ohromující informace se rozkřikla krajem a začala se šířit světem. Tiché a nenápadné místo v horách, odkud je přes vymýcenou stráň možno spatřit podhorské stupavské chalupy, se najednou začalo otřásat v základech. Davy poutníků sem začaly proudit v zástupech. Vypadalo to tady najednou jako na velké národní pouti. Všichni nedočkavě vyhlíželi prohlubující se jámu, každý chtěl být osobně přítomen vyzvednutí ostatků věhlasného světce. Maštalířovou začali uctívat téměř jako světici. Odborníci mezitím prozkoumali kamennou desku a zcela jednoznačně ji označili za podvrh. Falzifikátorská bublina, který nemá v dějinách archeologie naší země obdoby, splaskla. Vše skončilo velkým krachem. Do dnes ani není jasné, kdo kamennou desku zfalšoval, kdo ji na místě zvaném Hroby zakopal. Královské modříny vládnou mezi zelenými smrky. Táhnou se k nebesům, ale ne každý má to štěstí zůstat na vrcholu slávy. Setnutý vršek jednoho z nich vypovídá o pomíjivé slávě. Bílá čára dopravního letadla rozpárala jinak blankytně vymetenou oblohu. Pihovatosti jí dodávají opadávající lístky buků. Parta rozverných vrabčáků okupuje trnitý keř a úplně ignoruje samotářského a nádherně do ruda zbarveného hýla, posedávajícího na úplně té nejvyšší větvičce neprostupného bludiště. Milované hory vydechují ze svých hlubokých a neprozkoumaných útrob staroslovanské tajemno.

Ivan Křemeček – Další díl do nově připravované knihy VANDROVÁNÍ S KRESLÍŘEM