VEČERNÍ PŘESUN
Kolikrát jsme jen viděli při našich vyjížďkách vlakem na Slovensko
přenádhernou siluetu Čachtického hradu. Vystavěný na vysoké skále,
vévodící okolnímu kraji pod ním. Kolikrát jen jsme se chystali, že hrad
navštívíme. A ta příležitost se konečně našla.
Navracejíce se z toulek podél Váhu, sedíme právě s mým cyklokolegou
Pepelou v jedné z útulných slovenských hospůdek. Sledujeme mapu.
Přemýšlíme nad tím kudy dál, kde ulehneme a podobně. Náhle můj kolega
vynese myšlenku, která nás již neopustí: „Přespíme na Čachtickém
hradě!“
Je možné, že pokud šlápneme trochu do pedálů, můžeme tam ještě
v docela rozumnou hodinu dojet," zatajil se mě dech při té představě.
Chvilku na to již dvě blikající červená světýlka připevněná k rámu
kol míří frekventovanou silnící k cíli. Míjíme hrad Beckov, který
díky rychle narůstajícímu šeru mizí ve vlnách zalesněných hor a přes
několik menších dědinek dojíždíme konečně do Čachtic.
ZÁPASKostelní zvon právě odbíjí jedenáctou hodinu v noci, ale
v místní zahrádce ještě svítí žárovky do daleka. Ozařují tváře
místních domorodců. Zapadáme mezi ně, jako bychom si sem běžně každý
večer chodívali na pivko.Večeříme naši specialitku, která se nám již
tolikrát osvědčila, zvláště ve chvílích, kdy bychom stejně v hospodě
nic kloudného k snědku nedostali. Každý dva balíčky slaných tyček a
žaludek je nasycen. Zapíjíme to pivem a pro zdravější a lepší spánek
přitvrzujeme jednou borovičkou.
„Spišskou nemají,“ usmívá se Pepela, „ale tahle je prý taky
dobrá,“ a staví přede mně panáka.
Občas musíme vyskočit od stolu a odehnat pár capartů snědší pleti,
kterým se líbí naše batožiny, respektive jejich obsah.
Náhle jsme z debaty vyrušeni. O dva stoly za námi se ozval strašlivý
křik. Dvě ženské, asi tak kolem dvaceti let, se do sebe pustily. A to
docela nevybíravým způsobem. Ta jedna tu druhou doslova odtáhla za vlasy na
chodník a začala do ní kopat. Ječení a křik. Pepela chce zakročit, ale
zadržel jsem ho: „Nemá smysl se do toho míchat, ještě bychom se dostali
do nějakého problému, vždyť domácích chlapů je tu dost!“
Ti však, místo toho, aby je roztrhli, se očividně baví. Hledíme si tedy
raději svého a vracíme se ke stolu. Ani nevíme jak to dopadlo. Chlapi
s veselým smíchem přicházejí k rozpitým pivům a ty dívky se již
neobjevily.
NAHORU NA HRAD
Ač je tu pořád ještě pěkně živo, opouštíme zdejší lokál. Už je
totiž dost pozdě a cesta k cíli daleká. A tak zapřeni do řídítek,
tlačíme kola nahoru směrem tam, kde by měl být Čachtický hrad. Ve
chvíli, kdy nás opustilo poslední pouliční světlo, pronikámezi nás
absolutní tma. Taková, jako když utne. Nohou zkoušíme, jestli jsme pořád
ještě na silnici. Kolem nás občas zašumí ve větvích listí. Když se
poněkud vzdáleně ozve svým vtíravým skřekem bažant, krve by se v nás
nedořezal. Jako bychom si najednou začali uvědomovat, že se blížíme
k místu opředenému mnoha krvavými legendami. Ač ještě nejsme na místě,
začíná na nás postupně doléhat přítomnost hradu. Snažíme se bavit
o všem možném, ale náš hovor vždy nevědomky končí absolutním
mlčením. Ale ani jeden z nás neřekne: „Pojď, raději se vrátíme a
přespíme někde dole u vsi.“
Jeden by se tak jen shodil před druhým. Oba myslíme na to jediné, na
hraběnku Alžbětu Báthoryovou. Na tu bezostyšnou vražedkyni, jejíž
kočár nesčetněkrát otisknul obrysy kol do přístupové cesty, po které
touto nocí zrovna kráčíme.
[* cms:3104 ]
ZLÉ ZNAMENÍ
Psi ze vsi, kteří byli posledním příznakem civilizace, už nejsou slyšet.
Najednou se děsíme každého vlastního našlápnutí.
Vystoupali jsme na nějakou planinu a temná silueta zříceniny hradu se
zjevila před námi v celé své parádě. Mohutnost celého komplexu jen
přibrzdilo náš, již tak pomalý postup. Pár kroků a stojíme již téměř
před hlavní branou.
„Proboha…“ vydralo se mi stěží z hrdla a při pohledu na kolegu ani
vlastně nemusím nic říkat. I Pepela stojí s očima vytřeštěnýma. To,
co vidíme před námi se vymyká jakémukoliv logickému chápání. Vnitřní
prostory hradu se v té tmě najednou celé ozářili. Pak zhasnuli a znova se
ozářili. Neskutečné! Zřetelně je vidět každý kámen vnitřního
nádvoří a pak to všechno zase zmizí do naprosté tmy. Toto se opakuje
v nepravidelných intervalech několikrát. Nechápeme co to jen může být?
Jaká to tajemná síla to osvětluje Čachtický hrad? Stojíme tu jako
zařezaní. Bdíme, anebo sníme? Ale přece tu nebudeme tahle čekat do rána!
Sebereme veškerou odvahu co v nás ještě zůstala. S bicyklem, jako
s ochranným štítem před sebou, s pumpičkou v ruce a s pocitem, že
nikdy není tak zle aby nemohlo být ještě hůř, vstupuje do
útrob hradu.
BETLÉM POD NÁMI
Vstupní klenba bývalé brány je otevřená a tak se po několika krocích
dostáváme na hlavní nádvoří. Oči mžourají do toho občasně se
probouzejícího světla. Do této chvíle, pro nás zcela nepochopitelná
záhada, je náhle vysvětlena. To, co nás tak příšerně vyděsilo, byl jen
malý plamínek uprostřed prvního hradního dvora. Dohasínající oheň,
který tu pravděpodobně zanechali přes den nějací trempíci, průběžně
oživuje vítr. Ten je tu, na vrcholu hradu, dost silný.
Vystupujeme stále výš, až se nakonec usadíme na samotném okraji kamenných
hradeb. Pohled, který se nám náhle naskytne je neopakovatelný. Hluboko pod
námi a přece jako na dlani se rozkládá jako Betlém, malá horská vesnička
Višňové. Položena do lůna přírody, chráněna okolními horami. Jejich
obrysy jsou v té tmě nepatrné a člověk musí hodnou chvíli hledět do
tmy, aby je vůbec dokázal rozpoznat.
Mihotající pouliční světla, sem tam ještě rozsvícené okýnko
z ledabyle rozházených chaloupek kolem potoka. Jeho vlnky se odrazem na
hladině občas zalesknou svojí perleťovou do hluboké noci. Nepravidelné
kuckání traktoru, který si to s nerozsvícenými světly přetrckal přes
ves. Za sebou táhne dvojkolku s něčím, co nemůžeme na tu dálku rozeznat.
Snad nějaká celta. Napadá nás, že v tuto noční hodinu, to jsou asi
nějací pytláci, odvážející svůj úlovek do bezpečí. Tu se na přejezdu
rozblikala dvě červená světla a ozvalo se cinkání. Ze zatáčky se zjevuje
motoráček. Jeho dvě světýlka údolím obtáčí mohutné kopce a zastavují
ve vesnici. Nikdo nevystoupil, nikdo nenastoupil a poslední noční spoj mizí
tak náhle, jak se objevil.
TAKOVÁ BYLA
Alžběta Báthoryová se náhle stává neomezenou vládkyní širokého
okolí. Zjišťuje, že jí dělá potěšení trestat nevinné dívky. Budí se
v ní jakási neukojená sadomasochistická touha. Když ušila švadlena
šaty, které se paní nelíbí, stříhá jí za trest kůži mezi prsty na
rukou. Svlečenou dívku pak hraběnčiny pomocnice svalí na zem a
propíchávají jí jehlami bradavky. Za špatně vyžehlené prádlo je
žehlířce přiložena rozpálená žehlička na obličej a na prsa. Když pak
hraběnka sedí ve svém dubovém křesle pod klecí z kovových obručí a
rozpáleným pohrabáčem popichuje nebožačku, jejíž tělo se nabodává na
kovové bodce zevnitř klece, zapomíná na bolest hlavy, na svoji osamocenost.
Klec, tzv. železnou pannu si nechala na zakázku vyrobit u hodinářského
mistra ve Vídni. A funguje dokonale. Nebožačka vevnitř sténá. A čím
více křičí bolestí a hrůzou, tím více je hradní paní spokojenější.
Krev stříká do všech stran a Alžběta se dostává do příjemného transu.
Její sadistické sklony se projevují stále víc. Dokonce má pocit, že její
kůže, na níž dopadají sříkající kapky krve mučených panen, jí
dodává bělostnější a hebčí vzhled a že ji tak omlazuje. Hraběnka
potřebuje k ukojení svého pudu další oběti a tak její pomocnice
v podhradí lákají další naivní dívky na hrad. Vždyť která by odolala
službě u hradní paní. Žádná však netuší, jaké hrůzy ji tam
očekávají.
[* cms:3105 ]
Z DOSAHU ZLA
Nemůžeme usnout a zalezeni ve spacácích až po uši pociťujeme jak se
zvedá vítr. Hučí a kvílí mezi hradbami. Jako bychom slyšeli dívčí
nářek. Nářek těch více jak šesti set dívek (přesný počet se již
nikdo nedozví), které padli za oběť bezcitné hraběnce. Máme pocit, že
nás ten vichr každou chvíli nabere, zvedne do vzduchu a pak s námi mrští
o protější zeď.
Neklidnou noc má na svědomí určitě jen jedna žena. Duch Alžběty totiž
dodnes zůstává tady, mezi zdmi Čachtického hradu.
Když se totiž zvěsti o zlých praktikách bezcitné vládkyně donesly až
k uším samotného krále, dostalo všechno náhle rychlý spád. Na povrch
začaly vycházet šílené skutečnosti o jejím zvráceném životě.
Vražedkyně byla zajata a souzena. Jen její šlechtický původ ji během
soudního procesu zachránil od jisté popravy. Byla však doživotně zazděna
do syrové věže a jediné světlo které k ní přicházelo, bylo to seshora,
odkud ji spouštěly jídlo a pití. Alžběta začala mezi nevlídnými
stěnami svého hradu chřadnout. Tři roky strávené v kobce jí podlomily
zdraví. Pološílená umírá 21. srpna roku 1614, ve svých 54. letech.
Pohřbena byla dole v Čachtickém kostele. Její zlý duch však zůstal na
hradě. Povídá se, že když umírala, tak tu noc se krajem prohnala
strašlivá bouře. To si pro ni přijel samotný pán pekel.
Podobná noc právě zuří nad našimi hlavami. S opravdovou hrůzou čekáme
na to, co se bude dít dál. Spacáky pleskají ve větru a tvoří pro naše
uši nesnesitelný rachot. Není se kam ukrýt, není kam před tím nečasem
zmizet. Všude dokola jen chladné kamenné zdi a hlavně ten neposedný vítr.
Jako zlý přízrak smetá všechno, co mu přijde do cesty. Každé zákoutí,
každý záhyb a kout. Máme pocit, že tak jak ležíme, tak nám proniká až
do moku kostí.
Konečně až k ránu, s příchodem prvních paprsků, se vítr tiší a my,
nevyspalí, vylézáme ze svých péřových kukel.
„Vůbec jsem nezamhouřil oka, a co ty?“ obracím se na Pepelu.
Pohled na něj je naprosto výmluvný. S kruhy pod očima na mě hledí
popelavá unavená tvář.
Na tuto strašlivou noc asi nikdy nezapomeneme. Smotáváme spacáky, sbíráme
naše rozprášené věci po nádvoří. Nemůžeme uvěřit, že nad hlavou se
nám zase rodí den jako z pohádky. Jakoby se nám to všechno jenom zdálo.
Jako by se přes noc vlastně vůbec nic nestalo. A přitom stalo! Jsme toho
ještě plní.
Usedáme na bicykly a řítíme se dolů do vsi. Zajíždíme do lesa a hradní
siluetu se vším tím tajemstvím necháváme za sebou. Opouštíme tento
hrůzostrašný Čachtický hrad. Ale také jejího zlého ducha krvavé
hraběnky Alžběty Báthoryové. Ta tady do dnešních dnů straší,
uzavřená v zasypaných kopkách svého starodávného sídla.
Tyto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.
Text, foto a kresby: IK