Putování za rudým drahokamem NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM

Ukázky textu z povídky PUTOVÁNÍ ZA RUDÝM DRAHOKAMEM

…Pomóóóóc!“ přiběhnou k ohni na lesy ječící Ivča s Aničkou. Všichni rázem zmlknou, sledujíce holčičí ustrašené tváře. „Co se stalo?“ „Byli jsme si právě za maringotku odskočit na toaletu, když tu najednou po nás jakoby někdo vystřelil. Asi šíp, nebo něco…“ „A nemáš ho třeba, Aničko, zapíchnutý v pr…?“ odlehčí kdosi situaci. „Pozor, indiáni, zapomněl jsem vám říct, že my tady, jsme slušný kmen a mezi námi se sprostě v žádném případě nemluví. To je nšvar bělochů! A pokud někomu nějaké to slovíčko ujede, vezme si tady rýč a naplní kbelík hlíny. O kus dál plánuji septik a potřebuji vykopat hlubokou jámu," upozorňuji sprostého hříšníka.
A děcka mají novou zábavu a sledují rodiče, kdy to komu sprostě „ujede“. „A slovo VOLE je sprosté slovo?“ nahlašují informátoři první případy. „Vole je tak napůl sprosté, usnese se rada starších a Jožin odchází plnit hlínou do poloviny první trestný kbelík. Ale o tom, že se opravdu událo cosi vážného, nemůže být pochyb. Byl jsem s holkama domluvený a zabralo to. Mladí, dosud skotačící a ječící indiáni najednou umlkli a čekají, co se bude dít. „Je tu někdo odvážný a půjde se podívat, kdo že se to pokusil naše holky přepadnout?“ zeptám se. Nad hlavy se postupně zvedá les dětských rukou. „Všichni? No výborně, jsem rád, že náš kmen je odvážný a ničeho se nezalekne. Vyrazme tedy, ale buďme velmi obezřetní…“ Černočernou tmu protne svit petrolejové lampy, temné stíny se strašidelně prodlouží a oči ostražitě propátrávají terén. „Co když tam ještě někdo je?“ zajíkavým hlasem šeptne Venďa. Ale její brácha, tříletý hrdina Ondrášek, držící se křečovitě jednou rukou dospělého rodiče a druhou svírající vyřezávaný tomahavk z lipového dřeva, pronese zajíkavým: „Neboj, já ho zabiju!“ „Tu je niečo!“ vykřikne Kuba a nad hlavu pozvedne šíp, „a je tu aj namotaný volajaký list!“ Děcka se seběhnou kolem nálezce a odmotají z tětivy cár papíru. Písmena ozáří oheň a lístek prozradí vzkaz: „U posledního stromku nově vysázeného lesa, na tři délky šípu, severním směrem – KOPEJ!“ Dobrodružstvím nabuzení mladí divoši našli zmiňovaný kmínek okamžitě. Nemůžou se ale shodnout, kde je sever. „To jste indiáni? Vy nevíte, podle čeho najdete v přírodě sever?“ „Podle mobilu, řekne klidně Anička, „já tu mám takovou aplikaci a ta je úplně přesná!“ Dychtivé oči mladých dobrodruhů osvítí displej. A je jasné, že v jednadvacátém století tu už nikdo podle lišejníku, nebo hustoty letokruhů světovou stranu hledat nebude. Rýč měkce zajede do hlíny a náhle se zarazí na něčem tvrdém. „Co to bylo?!“ vykřikne kroužek zvědavců a přistoupí ještě blíž. „Teď opatrně!“ Drobné ručky vytahují z hlíny jakýsi starý hadr. Když ho odmotají, vypadne na zem sekera. „A doprčic!“ zvednu hlas, abych přiostřil již tak dost napjatou atmosféru. „Půl kbelíku!“ ozvou se hlídači sprostých slov. „Přátelé, indiáni, mám pro vás důležitou novinu. Právě jsme vykopali válečnou sekeru a jsme ve válce!“ Děcka téměř nedýchají. Napjatě čekají, co bude následovat. Ondrášek ještě silněni sevře ručně vyřezávaný tomahavk a Davídek se shání po mamince, aby mu vytáhla z batohu luk a šípy. „Je tam ešte niečo!“ zakřičí Kubko, který pokračuje dychtivě v práci s rýčem, div si nepřekousne jazyk a odkrývá další tajemství. Stará rezavá roura má v sobě zamotaný jakýsi ohořelý pergamen. „Jupí, mapa!“ křičí radostně indiáni. „Ano, je to mapa a zítra podle ní vyrazíme na dlouhou a nebezpečnou výpravu. Musíme najít rudý drahokam. Proto je teď důležité, abyste se dobře vyspali,“ zaháníme dobrodružstvím nabuzené bojovníky na kutě. Ti nejmenší si zalezou do bezpečí kovové maringotky, ostatní popoléhají kolem ohně. Jožan ještě vytáhne dýmku míru, pronese nějaké to moudro, lze li to tak po pár promile nazvat a předá ji dalšímu stařešinovi. Občas to někomu ujede a tak jde nakopat další kbelík hlíny. Když poslední nedopitá flaška odhalí své dno a dohasínající oheň ztratí svou sílu, tábor už téměř spí. Jen dole z bělošské osady tu tam zaštěká pes a jeho ryk se nese nocí jako zavytí hladových prérijních vlků…

…Žízniví jezdci s péry na hlavách povolili mustangům uzdy a ti se rozjedou z kopce do vsi jako zběsilí. Dle mapy hledáme číslo popisné, kde bychom měli dostat další informace o tom, kde že se nalézá námi hledaný bájný rudý drahokam. Dveře domu v osadě bledých tváří se rozrazí a vítá nás v nich podsaditý mužík v klobouku a s velkou šerifskou hvězdou na klopě. Je to kamarád Milan a už nás žene dovnitř. Děcka obdivují hlavně jeho stříbrný naleštěný kolt. „Kovboji, nechybí ti náhodou pouzdro na pistol?,“ podivuje se Pavla, když si všimla, že mám zbraň zastrčenou laufem jen tak za gumou od kalhot. „Nebojíš se, že ti to jen tak svévolně vystřelí?“ „Žádná škoda, stejně už je po něm prd!“ zahlásí nekompromisně šerifova bílá žena Milena.
Ale Milan není jen šerif a jeho bohatství se neukrývá v kalhotách, ale ve sklípku, Milan je totiž vášnivý vinař. Zatímco si děcka nad ohněm v krbu opékají kukuřici, dospělí rudoši vychutnávají dobré vínko z jeho úrodných vinic. „Kur..“ zaklel válečník Robo s barevnou čelenkou na hlavě, když kalumetem shodil ze stolu skleničku s vínem a ta se roztříštila na kousky. „Milane, nepotřebuješ vyvézt jímku?“ předhazujeme hříšníka hostiteli, protože soutěž o sprosté slovo dosud nebyla zrušena. Zkušený šerif nám radí, abychom své putování soustředili k vesničce tak malé, že na mapě téměř zaniká. A tak si to po chvíli již mezi poli a remízky míříme k Hostějovu. U cedule nejmenší vísky Uherskohradišťska jsme náhle přepadeni. „Huáááá! Huáááá!“ vybíhají na nás divoši neznámého indiánského kmene. Naše družina je zastavena, já jsem jat a spoután provazy k nejbližšímu stromu. Válečnými barvami pomalovaní divoši se přátelsky moc netváří a požadují výkupné. „Pokud chcete, abychom vašeho kamaráda pustili, nebude to zadarmo!“ ozval se hlas náčelnice kmene a já v ní poznávám moji bývalou spolužačku, starostku Toničku. „Musíte nám zazpívat nějakou hezkou písničku!“ A tak zatímco já začínám bolestí u stromu úpět, moji kolegové začínají úpět písničku, která se díky nepřítomnosti hudebnímu talentu mění v divoký ryk. A do toho všeho začínají naše děti brečet, jak jsem se pak dozvěděl mému potěšení, z obavy o mě. „To stačí, zacpává si náčelnice uši a velí svým bojovníkům, ať mě pustí, dřív než všichni přijdou o uši. A indiáni by o uši přijít neměli, protože jim složí k naslouchání, jestli se neblíží nepřítel. Přichází smír, já se přátelsky objímám s mojí bývalou spolužačkou, překvapen, co že si to na nás hostějovský kmen připravil. Malý Ondra poznává pod válečnými barvami svoji oblíbenou učitelku ze školky a schovává hrdinně svůj vyřezávaný tomahavk za gumu trenýrek. Vjíždíme do vesnice a přívětivý obyvatelé osady nás vítají slivovicí a výbornými buchtami…

FOTOGALERIE – Putování za rudým drahokamem