Na toulkách s kreslířem

BĚLOSTNÝ HÁV NAD RAČICKÝM ÚDOLÍM

Další pokračování cyklovandru Drahanskou vrchovinou, tentokrát jižním cípem, krajinou Račického údolí…

Ukázka z povídky:

…U rozcestníku Kalečník je poněkud živo. Do všech stran vedou turistické chodníky a cyklostezky. Houbaři tu mají auta a vyrazili s košíky do lesa. Lesní asfaltkou profrčela početná skupinka jezdců na kolech. My se spouštíme Vitovickým žlebem až do Viničných Šumic. Studánek jsme tedy projeli hodně, ale nakonec jsme zjistili, že nejlepší vodu mají tam, ze které dokážou uvařit vskutku vynikající světlý ležák Vildenberk. Kola stavíme před Hradskou restaurací s vlastním pivovárkem. Stojí na kopci nad silnicí a je tu příjemné posezení s výhledem do okolí. Slunce zapadá za obzor a chmelový mok se začíná příjemně rozlévat po celém těle. Teplý vánek profukuje nádhernou krajinu polí a vinohradů. Stejně tak nádherná je servírka v upnutém tričku, ze kterého se rýsují hroty bradavek Kyprou postavou trochu připomíná Věstonickou Venuši a to ji dělá ještě více přitažlivější a dává do roviny se stejně tak baculatým zlatavým půllitříkem ve kterém nám nosí ty piva. „Netene, já ti mám neskutečný pocit! Jestli neprožíváš to co já, tak o hodně přicházíš!“ „A co jako myslíš?“ „Já nevím, jak bych to popsal. Skoro bych to přirovnal, jako když třeba vnikáš do lůna nádherné ženy.“ „Myslíš jako soulož?“ „No, možná, …ale nazval bych to přece jen trochu poetičtěji. No jako že právě zažíváš něco tak krásného, až se ti chce zastavit čas a ty bys chtěl aby ten pocit neskončil, chápeš?“ „Takové dobré pivo a ty přemýšlíš nad souložením, to nechápu…“ „Tak to jsi opravdu úplně natvrdlý?“ Debata na vysoké úrovni pokračuje i poté, co nám zavřeli hospůdku a my si to nocí vrávoravým krokem při kole mašírujeme kamsi za ves. Uléháme v polích pod velký strom a brzy usínáme spánkem spravedlivých. Ráno už má Neten stan skoro sbalený a jak je ho dobrým zvykem, veškeré věci pěkně urovnané do brašen. Já už také vylézám ze spacáku a balím, když tu nedaleko u silnice zastaví bílá dodávka. Vyskočí z ní chlápek v zelených mysliveckých kalhotách, žene se na nás a příšerně ječí: „Táhnete odsud! Už ať vás tady nikdy nevidím!“ Zkoprníme a nechápavě hledíme na toho vzteklouna. „Co jsme vám udělali?“ „Kradete tady ořechy!“ „Jaké ořechy?“ divím se. „A co ta plachta pod stromem?“ „My jsme jen trempíci, co si tu v noci rozložili igelit na přespání pod širákem. Právě to balíme a hned zase šlapeme dál. Nic nekrademe. Jediný ořech mám tady u hlavy. Celou noc mě tlačil, když jsem na něm ležel. Tak vám ho tedy s omluvou vracím.“
Muž se zarazí, chvíli přemýšlí a pak se začne omlouvat: „Myslel jsem, že jste zloději.“ Vysvětluje nám, že si to tu musí hlídat, protože se tu občas někdo objeví, otřepe strom, pobere plody a zmizí. „Ale pokud jste tu jen chtěli přespat tak to je jiná.“ ,My mu zase vyprávíme, odkud a kam máme namířeno. „A klidně si těch pár ořechů na cestu nasbírejte,“ loučí se s námi, přátelským pozdravem zamává a mizí i s dodávkou tak rychle, jak se objevil. Vytahujeme se cestou nad obec, nad níž se zvedá obrovský skalní masiv posázený vinohrady. I náš pán od ořechu tu má také svůj řádek. Jak se pochlubil, zdejší vinohrady jsou prý nejseverněji položenými na Moravě. Pěstuje se tu prý hlavně veltlína, mopr, z červených vavřinec, či frankovka. „Mladí sedíjó enom u počítaču, hovno se jim chce dělat a tak to potem dopadá, držíme to tady už enom my, staří oslé!“ opakujeme si jeho slova, když jsme se zastavili u zanedbané linie vinné révy, hustě zarostené vysokou travou. Některé vinné boudy už obsadili lufťáci a udělali si z nich výletní chatky….