CESTOU KU HRADU
[* cms:4702 ]
Lesní prameny vystřelují ze země perleťovou vodu. Les pookřává a čím
je den ode dne tepleji, tím více očividně sílí. Asfaltová cesta je plná
děr, a tak při náhlém sjezdu jen tak pomrknu přes řídký závoj
staletého parku na březolupský zámek. Pokračuji silnicí na Zlín, abych ji
vzápětí za velkou ohradou s koňmi rychle opustil. Napojuji se znova na
lesní cestu. Příroda potažená šedohnědým kobercem loňského spadaného
listí mi teď šustí hlasitě pod kolesy. To ve chvíli, kdy se lesem
přibližuji k šarovskému hradu. Hučivý potok pleskající o šedivé
kameny, které se mu pokusily zkřížit cestu, opouštím u lesníky
vybudovaného altánku. Stojí tu u pěšinky jako opuštěný poutník. Jen
jediný úvoz je teď ten správný a člověk neznalý by toto místo dlouho
hledal. Les chladivě temní a sem jako by ještě jaro vůbec nepřišlo.
Bílé sněhové mapy dosud zůstávají chráněny střechou vysokého
borového porostu. Jsou ale skutečně jenom ojedinělým připomenutím tuhé
zimy.
„Našel jsem to! Hned na poprvé!“ zatajil se mi dech.
Uměle vytvořený val náhle zkříží cestu poutníkovi. Lesní potůček,
další nitka vodního toku v lůně okopu, má dosud sílu z tajících hor,
a tak musím dávat pozor, abych se do něj nezabořil. Nasáté mokřiny se
zapíjejí doširoka ve svých březích. Vybíhám nahoru. Vnitřní jádro
hradu je pusté a prázdné. Stěží by tu dnes někdo hledal kousek zdiva.
Celek tvoří vlastně takový nahnutý ovál, tažený od severu k jihu.
Dávná historie tohoto místa se vpíjí do okolních mohykánů. Ty tvoří
dnes přirozenou zástěnu hradní pevnosti. Zapomenutého útočiště bez
okolních rozhledů, jakoby začarovaného do hlubokého tmavého lesa. Jen
pruty zmrzlých křehkých lístků křečovitě stažené do sebe působí
nostalgicky.
Po husitských válkách padl zdejší hrad, spolu se stejnojmennou vsí, do
rukou králi Zikmundovi. Jejich zánik přišel zřejmě v době uherských
válek. Až teprve po mnoha dlouhých letech, roku 1750, byla ves znovu
obnovena.
TMAVÁ CHODBA
Říká se, že dodnes jsou pod hradem tajné chodby plné pokladů. Když byly
ještě zbytky kamenných zdí čitelné, dalo se tu procházet
polorozbořenými místnostmi a ukrývat při dětských hrách. Tehdy prý
chlapci z dědiny pásli na louce koně, až došli postupně k místům, kde
šarovský hrad stával. Když tak pátrali po hradu, v jednom zákoutí
objevili nečekaně díru do země. Bylo jim divné, že si jí nikdy před tím
nevšimli. Tmavý jícen pokračoval dlouhým tunelem kamsi do neznáma.
Zvědavost kluků byla větší než strach. Ten nejmladší z nich se tedy
spustil dolů, aby chodbu prozkoumal. Šel dlouhou černou tmou, až ho jeho
kroky dovedly do velkého sálu. Za masivním dubovým stolem seděli tři muži
a o něčem živě debatovali. Byli to bratři Oneš, Vlk a Vojtěch –
původní majitelé hradu.
„Čeho si žádáš, chlapče?“ otázali se jej, když zvedli hlavy od
starých zaprášených knih.
„Chci domů&!“ šeptl v úzkosti ustrašený klučina.
Jeden z mužů tedy vstal od stolu, uchopil jej ledovou rukou za zápěstí a
vyvedl zpět dlouhou černou chodbou k otvoru. Na rozloučenou mu ještě
vložil do ruky zlatou minci a řekl: „Příště se již dolů nikdy
nespouštěj!“
Vydechl si, když vykoukl ze tmy do rozzářeného dne. K jeho vzteku jej však
již kluci u vchodu nečekali.
„Zrádci!“ vykřikl a rozběhl se rychle lesní pěšinou dolů do vsi.
Když se vrátil domů, rodiče byli štěstím celí bez sebe. Dávno ho
považovali za mrtvého a už vůbec nevěřili, že by jej mohli ještě někdy
spatřit. Vždyť od té doby, kdy zmizel v útrobách hradu, uplynul právě
jeden celý rok.
BUDÍCÍ SE LES
Před obcí Šarovy odbočuji polňačkou k lesu. Zmiňovaná obec mi
zůstala za zády. Pouštím se přes potok Březnici nahoru do kopců loukou
až tam k lesu. Od posedu se odrazil dravec a rozpětím svých křídel teď
plachtí nad měnící se jarní krajinou. Ale také další malí letci
z říše hmyzu se snaží odpoutat od chladné země. Ve spadaném listí
šedohnědé barvy září jako démant maličké slunéčko sedmitečné. Jako
malý zázrak budící se přírody se vyhřívá a jeho nemotorné pohyby,
zkřehlé díky dlouhé zimě, směřují k prvním poslům jara. Těmi jsou
žluté skupinky podběle poházeného všude kolem.
Cesta vydrápaná hrubými vzorky od traktorů mě vede lesem. Snažím se tudy
zkrátit trasu. Pokud se budu držet správného směru, neměl bych se ztratit.
Mapu nemám a kdybych ji přece jen měl, stejně bych se tu v té spleti
cestiček, v kterých umí číst jen místní lesníci, těžko vyznal. Otisky
vyryté do měkkého bahna, které by šly tak dobře odlévat do sádry,
patří srnčí zvěři. Jemná kopýtka směřují různými směry a kdybych
byl opatrnější, možná bych nějakou tu srnu mezi špalíry obnažených
stromů i spatřil. Když už si myslím, že se začínám po lese spíš
motat, narazím na pěšinku. Pohled se mi rozradostní, když pozoruji modrou
cykloznačku mezi dvěma žlutými pásky na mohutné borovici. Pravděpodobně
jde o cyklotrasu z nedalekého Zlámance.
MRAVENCI, KRÁVY A LEHKÉ DĚVY
Znova se pružně rozjíždím. Les, ač je smutný a šedivý, budí se
životem. Na velkém mraveništi se začíná stavět. Černí mravenci kmitají
v houfech sem a tam a já nechápu, jak každý přesně ví, kam má jít, co
má zrovna udělat. Možná to ani nevědí. Třeba je mezi nimi spousta
zašíváků, kteří jen práci imitují. Ať je to ale jakkoliv, můžu si
být zcela jist, že až tudy třeba pojedu příště, už tu bude stát, díky
jejich úsilí, velký hrad z hlíny, plný průlezů a chodbiček.
Dalšími posly jara jsou policajti. Jak se oteplilo, začínají se houfovat
podél silnic. Když sjedu z kopce do Doubrav, vidím, jak právě plácačkou
ke krajnici nahánějí starou škodovečku. Vyděšená rodinka hledí
s obavami přes ušmudlaná okna vozu, co se bude dít. Rezavé blatníky jim
moc šancí na další volný průběh cesty nedávají.
Zdá se, že jaro může působit na každého trochu jinak. Někdo buzeruje
šoféry, jinému zase třeba „hučí“ v kalhotách. A právě pro ty
druhé je tu velký dům, na něhož upozorňuje již před odbočkou plechová
cedule se spoře oděnou slečnou. Na stráni mezi pastvinami, před
vyhlášeným bordelem Moulin Rouge v Březůvkách, stojí několik,
povětšinou luxusních, aut.
Úplně jiné problémy mají krávy pasoucí se podél potůčku v ohradách.
Traktorista s fekálem jim právě přivezl vodu do nádrže a skot se
s houpajícími vemeny líně plouží k blahodárné tekutině.
UZDRAVUJÍCÍ PRAMEN
[* cms:4707 ]
Dědina Provodov je teď v jarním odpoledni prázdná. Větší hemžení je
znatelné až o u nějaký ten kilometr vzdálenějšího kostela Panny Marie
Sněžné na úpatí kopce Malenisko. Bělostně, za podpory slunečního jasu,
září nad okolní krajinou. Ta je po zimě tak pochmurná, šedivá a fádní.
Lípa bez listí je jako samorost. Nebude to však dlouho trvat a vypučí na
ní první lístky. Ty přilákají obrovské množství včel a rozezvučí se
koncertní dílo, jehož skladatelem je mistryně příroda. Na ty včely jsem
si vzpomněl, když jedna z nich zrovna prolétla kolem. Trošku zmatená,
možná čerstvě probuzená po zaslouženém zimním spánku. Možná je to
zrovna kapelník a letí zkontrolovat, jak to venku vypadá. Naplánovat datum
pro první jarní nokturno.
Několik výletníků vytáhlo slunce ven, a tak obcházejí poutní místo.
Stejně jako já nabírají ze studánky vody a pijí. Tady ta voda je prý
léčivá.
Pramen poprvé uzdravil na začátku roku 1705 zdejší mlynářku
Vlaštovicovou. Poloslepá nemocná žena, která se často modlila k Panence
Marii, měla jedné noci zvláštní vidění. Přistoupil k ní bělovlasý
stařík a vyzval ji, ať ho následuje. Přišli až pod maleniský kopec.
Mužík zarazil do země hůl a pravil: „Zde je voda, která bude uzdravovat
nemocné i zdravé na těle i duši.“
Druhý den, již časně zrána, vyrazila Vlaštovicová na místo svého snu.
Právě tam skutečně našla onu zmiňovanou za-raženou hůl. Od ní jako
zázrakem vytékal maličký pramínek chladivé vody. Sehnula se a potřela si
jí oči. Tu ucítila náhle uvolnění a její zrak se znatelně zlepšil. Tuto
zprávu zvěstovala lidem v okolí, a tak časem začaly putovat zástupy lidí
k zázračnému místu. Voda ze studánky je začala uzdravovat. Na svatém
místě se objevil i obraz Panny Marie, který sem umístila z vděčnosti za
její uzdravení. Jde o unikátní dílo kojící madony pocházející od
neznámého vídeňského autora. Když dal na věhlas poutního provodovského
místa i nemocný hrabě Wolfgang Serenyi, nechal tu jako poděkování za
navrácení svého zdraví vystavět kapli. Původně dřevěná, později
zděná, byla rozšířena roku 1750 na současný kostelík. Obraz Marie
Sněžné je vsazen do pozlaceného oltáře uvnitř chrámu.
STARÝ SVĚTLOV
Cesta od kostela se táhne nahoru k hradu. Prudký svah je osázen
kamennými patníky s reliéfy. Neznatelné postavy by na nich měly
připomínat poslední hodiny života Krista. Ale posledním umělcem, který
svojí nekompromisní rukou zapracoval na uměleckém díle, je zub času.
Ač je celý hřeben prorostlý houštinami, vidím, že tam o kus výše
klečí nějaká žena u jednoho z kvádrů a modlí se. Namířil jsem
objektiv tím směrem a těšil se z obrázku podobného ilustracím ze
starých lidových románů. Klečící postava mě spatřila a úlekem
poodešla výš, až se mi úplně ztratila z hledáčku. Zamrzelo mě to a
zastyděl jsem se, že jsem ji vyplašil zrovna během její prosebné
modlitby.
Ostružiní lemuje cestu, ale na nějaké plody z něj si člověk bude muset
ještě nějaký ten měsíc počkat. A tak na dvou šutrech nalezených při
cestě rozdělávám plechový vařiček. Hospoda pod kostelem je ještě
uzavřená, a tak si vařím teplý oběd v přírodě. Aby byl takový jarní
a sváteční, natrhám do rozpálené konzervy několik lístků kopřivy
žahavky. Umělá šedivá strava ve formě jakési patlaniny se rozzáří
částečně živou zelenou barvou.
Posilněn vytlačím kolo až k hradu. I tady vyfukuje. Nechráněn hřbetem
kopce jsem dosáhnul vrcholu. Zdi unikají mému oku a již jen málo vysoké
obvodové zdi tvoří hmatatelný nárys. Jeho velikost podporuje val, který se
ještě do dnešních dnů táhne podél celého komplexu.
Pod první písemnou připomínku spjatou s hradem se podepisují
Šternberkové. Roku 1423 jej má v držení král Zikmund a poté jeho
manželka Barbora Celská. Když si jeho další majitelé, páni
z Landštejna, postavili nový hrad u Bojkovic, je sídlo opuštěno a
chátrá.
KONEC MILENCŮ
[* cms:4710 ]
Rodiče synovi hubovali, cože to provedl: „Spolčovat se chudý s bohatým,
z toho nikdy nic dobrého nevyšlo. Teď z toho budeme mít jen oplétačky
s hradním pánem!“
Přesto pannu ihned uložili do postele a podali jí obklady, aby se
z utržených ran co nejdříve vykurýrovala. Několik dní ležela spanilá
dívka na loži, oblétávána svým opatrovníkem Jankem. Dva mladí lidé se
za tu dobu do sebe zahleděli a jakýsi neviditelný, o to žhavější
plamínek mezi nimi přeskočil. Když se pak rodičové z hradu dozvěděli,
kde panna je, přijeli si pro svoji dcerku. Poděkovali zachráncům,
i nějakou tu odměnu ve formě zlaťáků jim zanechali, a odvezli si ji na
světlovský hrad. Tím však celá záležitost neskončila. Oba dva mladí na
sebe stále více a více myslili. Přes den se tajně Světlana ztrácela
v lese a za vysokým smrkem ji již nedočkavě očekával její milý. Toto
jejich tajemství však nešlo dlouho udržet v tajnosti. A tak hradní pán,
poté, co se tuto skutečnost dozvěděl, rozkázal svým vojákům, aby Janka
chytili a na místě popravili. Když se tedy zbrojnoši tajně vydali za
Světlanou, přivedla je na místo svých tajných schůzek.
„Chopte se jej a setněte mu hlavu!“ vykřikl náhle velitel stráže a
vojáci se vrhli na Janka. Ten však jako liška uskočil a pelášil lesem do
jeho hlubokého nitra. Světlana ho chytla za ruku a běžela s ním. Nechtěla
se jen tak vzdát svého milého. Neproniknutelný les však skýtá různá
nebezpečí a oba dva vběhli do zákeřné bažiny. Tu se do ní začali
propadávat. Čím dál více, zaklíněni do sebe, se ztráceli v záludném
bahně. A brzy nato, aniž by jim kdo dokázal pomoci, se nad nimi zavřela
bažina navždy. Vystrašení vojáci už nemohli nijak po-moci. Vrátili se
tedy jen oznámit tuto strašlivou novinu na hrad.
V těch tragických místech prýští jako upomínka na tuto smutnou událost
studánka Sojsinka. Když se podíváte na její malou hladinu, možná se vám
vybaví příběh velké lásky. A pokud ne, odrazí se vám tam alespoň ten
tmavý les. Ten, který ukrýval za jejich mladičkého krátkého života
jejich tajemství a který jim je vlastně tady, uprostřed čarokrásných
hvozdů, hlídá dodnes.
Tyto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.
Text, foto a kresby: IK